Titanic

Devatenácté století je nazváno stoletím páry. Parní stroj, patentovaný anglickým fyzikem a vynálezcem Jamesem Wattem v roce 1769 a postupně zlepšovaný, se stal univerzálním hnacím motorem veškerého průmyslu 19. století a ovlivnil pokrok lidské společnosti jako málokterý vynález v její historii.

V šedesátých letech 19. století vstupoval britský průmysl do období největší rozpínavosti a prosperity, do nejúspěšnější éry, jakou kdy zažil a patrně i zažije. Zejména stavba lodí a námořní doprava se rozvíjeli rok od roku.

Mužem, který stál u zrodu Titaniku, byl Kanaďan William James Pirrie. V sedmadvaceti letech se Pirrie stal společníkem podniku, a především díky jeho vedení se firma během dalšího půlstoletí stala největší loděnicí na světě a místem, kde se zrodil Titanic.

Pirrie v roce 1907 navrhl, aby jeho firma ve spolupráci s lodní společností White Star postavila ne jednu, ale tři obří lodě, které by smetly konkurenci z moří. První se měla jmenovat Olympic, druhá Titanic a třetí podle dochovaných zpráv Gigantic.

Stavba Titaniku

Kýl (osová výztužná část ve dně plavidla) Titaniku byl položen v loděnicích firmy Harland & Wolff na Queen´s Islandu u Belfastu 31.3.1909.

Titanic se stavěl pod největším portálovým jeřábem na světě bok po boku se sesterským Olympikem. Tři tisíce mužů usilovně pracovalo dva roky a 31. května 1911, když Olympic již vyplouval na svou první plavbu přes oceán, byl Titanic spuštěn na vodu.

Slavnostní akt sledovaly z nábřeží velké davy diváků a pozvaných hostů. Společnost White Star Line dokonce najala pobřežní parník k převozu stovek hostů do Belfastu, aby mohli být svědky velké podívané.

Za deset měsíců, 2. dubna 1912, Titanic úspěšně prošel zkouškami prováděnými pod dohledem úředníků ministerstva obchodu, které podle britského zákona o obchodním loďstvu představovalo hlavní dohlížecí instituci. Za pomoci remorkérů vyplul Titanic z Belfastu Victoriiným kanálem do Irského moře, kde vykonal několikahodinovou plavbu, při níž byla přezkoušena všechna jeho zařízení, včetně radiotelegrafické aparatury.

Po celou dobu byl jednou z nejdůležitějších osob na palubě Thomas Andrews, výkonný ředitel loděnice Harland & Wolff. Podle vyjádření řady zasvěcených současníků byl považován za pravděpodobně nejlepšího lodního konstruktéra té doby.

Titanic byl uvázán v Oceánském doku a po několik dnů probíhala kontrola všech jeho zařízení pracovníky ministerstva obchodu. Byly prohlédnuty i záchranné čluny, rakety k nouzovým signálům a všechna další záchranná zařízení. Vše bylo shledáno v pořádku a odpovídalo platným předpisům. Kontrolu prováděl hlavní inspektor ministerstva kapitán Clark. Všechno musel vidět a sám prověřil vše, co patřilo do jeho kompetence. Žádné prohlášení, ať bylo od kohokoli, nepokládal za dostačující.

Až do vyplutí přicházel z hotelu, ve kterém byl ubytován, každé ráno na palubu i Thomas Andrews a do pozdních večerních hodin jednal s majiteli, předáky pracovních čet, strojníky, dodavateli, neměl minutu klidu. Všímal si každého detailu, nic neuniklo jeho zkušenému oku. Procházel chodbami, jídelnami, salóny, kajutami, radil při rozmisťování stolů, židlí, polic, žebříků k palandovým postelím ve III. třídě, elektrických ventilátorů. Prohlašoval, že nemůže být spokojen, dokud vše nebude v absolutním pořádku. 9. dubna napsal své ženě: "Titanic je nyní téměř hotový a věřím, že až zítra vyplujeme, bude dělat staré firmě čest." 10. dubna přišel na palubu už v šest hodin ráno a provedl poslední inspekci nové lodi. Byl spokojen.

V první třídě bylo 324 cestujících, ve druhé 285 a třetí třídou cestovalo 708 pasažérů tzn.:

  • I. třída byla obsazena na 45%
  • II. třída byla obsazena na 40%
  • III. třída byla obsazen na 70%.

V první třídě převažovali Američané, protože bohatí Britové dávali přednost luxusním parníkům. Druhá třída byla obsazena většinou Anglosasy a mezi cestujícími třetí třídy byli Arménci, Italové, Syřané, Číňané, Rusové, Skandinávci, Holanďané a Irové.

Plavba na Titaniku nebyla levnou záležitostí:

  • Salónní kajuta ……..4 350 dolarů, 870 liber (dneska 50 000 dolarů, cca 1 mil. Kč)
  • První třída ………….. 150 dolarů, 30 liber (dneska 1 750 dolarů, cca 35 000 Kč)
  • Druhá třída …………… 60 dolarů, 13 liber (dneska 700 dolarů, cca 14 000 Kč)
  • Třetí třída ………... 20 - 40 dolarů, 3 - 8 liber (dneska 200 - 450 dolarů, cca 4000 - 9000 Kč)

Je vidět, že i mezi cestujícími I.třídy byl obrovský rozdíl a salonní kajutu si mohli dovolit jen opravdoví finanční aristokraté.

Při první plavbě Titaniku přes Atlantik bylo na palubě přes 900 členů posádky. Zhruba 340 z nich pracovalo v podpalubí ve strojovnách: strojníci, topiči, elektrikáři, kotláři, hasiči. Stevardů a stevardek bylo na 290. Na lodi byl čistič oken , skladníci, stenograf, kuchař, polévkař, masérka, ledař, myči nádobí a italští a francouzští číšníci. Námořníků jako takových bylo na palubě mnohem méně než personálu k obsluze cestujících.

Cestující i jejich doprovod využívali hodin před vyplutím k prohlídce rozlehlého zázraku lodního stavitelství. A Titanic skýtal mnoho překvapení a důvodů k obdivu. Třiadvacet metrů nad vodní hladinou ležela nejvyšší paluba Titaniku, do výšky dalších jednadvaceti metrů čněly čtyři obrovské komíny.

Po výstupu na palubu čekala cestující třetí třídy rychlá prohlídka lodním lékařem. Ti, kteří prohlídkou úspěšně prošli, byli desítkami stevardů směrováni do určených ubytovacích prostorů. Lodní lístky měly čísla odpovídající číslům kabin a lůžek a celá procedura probíhala hladce. Ubytování ve třetí třídě na Titaniku se vůbec nedalo srovnat s tím, v jakých podmínkách cestující III. třídy přeplouvali oceán ještě v nedávné minulosti. Všechny ubytovací prostory byly dobře větrány, vytápěny a osvětlovány elektrickými světly. Třetí třída měla i svoji kuřárnu, společenskou místnost, rozlehlou jídelnu a promenádu se stolky a židlemi, kde bylo možno trávit čas za každého počasí. Jídlo bylo prosté, ale kvalitní, mnoho chudáků, kteří na této velké lodi odjížděli hledat za mořem nový domov, už po prvním dnu přiznávalo, že takovou hojnost jídla neměli na talířích dosud nikdy v životě. Přitom cena lístků pro třetí třídu byla, přijatelná, stály pouze několik liber.

Cestující i návštěvníci prošli na člunové palubě kolem bíle natřených záchranných člunů, zavěšených na spouštěcích jeřábech mnoho z nich se při pohledu na čluny usmívalo, pokládali je za úplně zbytečnou součást vybavení. Myšlenka na katastrofu a možnost potopení této lodi se zdála absurdní.

Blížila se dvanáctá hodina. V kapitánské kajutě v zadní části navigačního můstku se kapitán Edward J. Smith rozloučil se svými hosty. Poté podepsal hlášení společnosti, ve kterém oznamoval, že loď je naložena a připravena k plavbě, že stroje a kotle jsou v dokonalém stavu.

Vyplutí parníku Titanic

Loď opustila Southampton ve středu 10. dubna ve 12.14 h. s celkovým množstvím 899 důstojníků a členů posádky.

Trasa plavby Titaniku

Během celé plavby bylo počasí jasné, kromě asi desetiminutové mlhy, a moře bylo neobyčejně klidné. Stále bylo slunečno, v noci jasně svítily hvězdy. Nenašlo se nic, co by rušilo klidnou plavbu. Když loď míjela jiná plavidla, posádka je zdravila smluvenými signály.

Rychlost Titaniku se po vyplutí z Queenstownu postupně zvyšovala. První den ujela loď 860 kilometrů, druhý již 960, třetí den pak 1011 kilometrů. Krátce před kolizí plula loď svou nejvyšší rychlostí za celou dobu plavby. Ne méně než 21 uzlů, neboli 39 kilometrů za hodinu.

Třetího dne plavby obdržel telegrafista Titaniku zprávy, varující před výskytem ledovců, a podle svědectví alespoň tři taková varování přišla přímo do rukou kapitána lodi v den neštěstí. První z nich přišlo kolem poledne, a bylo zasláno z lodi Baltic, náležející stejné společnosti White Star Line. Je potřeba upozornit na to, že tato zpráva udává polohu ledovců asi 9 kilometrů od místa, kudy Titanic projížděl, a blízko místa, kde pak došlo k známému neštěstí.

Ve 23.46 h lodního času, nebo 22.13 h newyorského, v neděli 14. dubna večer, hlídka signalizovala na můstek a telefonovala důstojníkovi konajícímu službu "Ledovec přímo před námi." Důstojník ve službě, pan Murdoch, okamžitě nařídil kormidelníkovi změnit kurz na "prudce doprava" a dát zpětný chod, ale právě v okamžiku, když šestý důstojník, který stál u kormidelníka, potvrzoval Murdochovi "kurz prudce doprava", už Titanic do ledovce narazil. Náraz, ačkoli nebyl tak silný, aby vyrušil posádku nebo cestující, nebo aby dokonce znemožnil lodi další pohyb, trochu loď pootočil a roztrhl ocelové pláty nad úrovní dna.

Když kapitán Smith obdržel zprávy o tom, že loď nabírá vodu, ihned vydal rozkaz k zahájení přípravy člunů. Dalším rozkazem oznámil, že do člunů mají nastoupil přednostně ženy a děti. V této době také byly rychle za sebou vypáleny i signální rakety.

Zde se nejvíce projevila malá připravenost posádky. Pro naloďování do člunů neexistoval žádný systém, všude panoval zmatek, nikdo nedokázal rozhodnout, na které palubě se bude do člunů nastupovat, projevily se velké názorové rozdíly na to, kolik členů posádky bude třeba, aby ovládalo člun. Také nebylo jasné, kolik cestujících se má do jednoho člunu vejít a jak se při tom má postupovat. Přesto celkově bylo všude znát, že ženy a děti mají absolutní přednost.

Plavidlo bylo vybaveno záchrannými čluny, pro 1176 osob, avšak zachráněno jich bylo pouze 711. Jen několik ze všech člunů bylo naplněno zcela, ostatní jen částečně. Některé byly naloženy na palubě A, jiné na člunové palubě. Dvacátý člun se převrhl, když se příď lodi naklonila, a takto převrácený posloužil jako vor asi pro 30 lidí.

Různá svědectví hovoří o tom, že kromě drobných výjimek nebyla na lodi žádná panika. Při nakládání do člunů nebyly činěny rozdíly mezi cestujícími první, druhé a třetí třídy, přestože podíl zachráněných je nižší právě u cestujících třetí třídy než tomu bylo u ostatních. Ženám a dětem při tom byla dávána absolutní přednost.

Během 15 až 20 minut se kapitán dostavil do místnosti telegrafisty a dal rozkaz volat o pomoc pomocí tísňového signálu C. Q. D.

Toto tísňové volání zachytila telegrafická stanice na mysu Race ve 22.25 h newyorského času, spolu se zprávou, že Titanic narazil do ledovce. Ve stejném okamžiku tutéž zprávu zachytila i loď Mount Temple, která okamžitě k Titaniku zamířila. V rozmezí od dvou do tří minut tu zprávu uslyšel i operátor na lodi Frankfurt. Asi za deset minut náhodně zaslechl signál C. Q. D. i telegrafista Carpathie, což okamžitě nahlásil na kapitánský můstek. Carpathie se ihned obrátila a ujížděla Titaniku na pomoc, a svou polohu spolu s oznámením, že vyrazila plnou parou, nahlásila Titaniku. Frankfurt však svou polohu neudal.

Ve světle toho, že poloha lodi Frankfurt a její přesná vzdálenost od Titaniku nebyla v tu dobu známa, z odpovědi operátora Titaniku nevyznívá, že by si uvědomoval vážnost situace. Přesto radista Frankfurtu zaslechl, jak Mount Temple volá: "Jedeme pro vás." Bylo rychle navázáno spojení i s Olympikem a Baltikem, a i Caronia, která se nacházela asi 1 480 kilometrů na východ, zaslechla volání C. Q. D. Telegrafické zprávy Titaniku byly zaznamenány částečně i na stanici na mysu Race a na Mount Temple a na Baltiku. Mount Temple naposledy slyšela volání Titaniku v 11.47 h newyorského času. Baltic a Carpathia ztratily spojení v přibližně stejném okamžiku, a poslední zpráva zněla: "Strojovna byla zaplavena." Virginian naposledy zaslechl signály Titaniku v 0.27 newyorského času, byly prý velice nejasné a náhle utichly.

Loď šla pod vodu nejprve v přední části, a její poloha byla před potopením, přesně 15. dubna v 0.47 h newyorského času téměř svislá.

Během chvil, kdy se Titanic potápěl, kapitán Edward John Smith podle svědků provolával: ,,Chovejte se jako správní Britové, buďte britští."

Je zajímavé, že potom, co loď zmizela z hladiny, nedošlo ke vzniku žádného sání víru, anebo jiným změnám na povrchu hladiny. Mnohá svědectví potvrzují, že při klesání pod vodu loď nezpůsobila žádný vír, kterého by si povšimli lidé ve vodě, na převráceném člunu, nebo i lidé přidržující se plovoucích trosek, či osoby nacházející se ve člunech v těsné blízkosti plavidla, a kterýžto vír by jim zabránil v tom, aby se mohli hnout z místa, kde se loď potopila.

Včetně posádky vyplul Titanic s 2207 osobami na palubě, z nichž 1496 nehodu nepřežilo a 711 se zachránilo. Je třeba v této souvislosti poukázat na to, že se zachránilo 60 % cestujících první třídy, 42 % cestujících druhé třídy, 25 % cestujících třetí třídy a 24 % členů posádky.

Hledání Titaniku

První skutečně vážný pokus o nalezení Titaniku uskutečnil texaský naftař a multimilionář Jack Grimm. Tento boháč, který již dříve financoval několik extravagantních výprav - jako hledání údajné "díry" v severním pólu, Noemovy archy v Turecku, příšery ve skotském jezeře Loch Ness nebo sněžného muže v Tibetu - zřejmě hodlal za každou cenu vstoupit do historie .

Najal speciální loď H. J. W. Fay, dva přední světové oceánografy a 14. července 1980 vyplul z Floridy k Novému Foundlandu. Záměrem expedice bylo prozkoumat oblast v blízkosti pozice udávané Titanikem při volání o pomoc a v případě neúspěchu přesunout pátrání dál na východ, neboť i Grimmovi poradci měli podezření, že obecně uznávaná pozice potopení Titaniku není správná.

Jacku Grimmovi však štěstí nepřálo. Přes obrovské investice Titanic nenalezl ani v roce 1980, ani při druhé výpravě v roce 1981, ani při třetí v roce 1983. Příčinou neúspěchu byla kombinace smůly, Grimmova amatérismu a tvrdohlavosti.

Smůlu měl s počasím - v průběhu tří expedic strávil v oblasti potopení Titaniku celkem 40 dnů a z toho jen jeden den byl vítr slabší než 13 až 18 mil za hodinu. V takových podmínkách se těžko pracovalo. Kromě toho vyplul, aniž měl přesnější představu, kde vlastně bude pátrat, a při žádné ze tří výprav nebyl na moři dostatečně dlouho na to aby, mohl oblast průzkumu dostatečně rozšířit, když Titanic nenalezl tam, kde předpokládal.

Dále mu chyběl systém - namísto plynulého průzkumu se často vracel na místa kde měl dojem, že sonar "něco" objevil. A nakonec neměl patřičnou důvěru ve zkušenosti vědců, kteří jej doprovázeli, svoje nápady a domněnky prosazoval proti jejich radám.

Třináct roků se na výpravu za Titanikem připravoval vedoucí laboratoře pro hlubinné potápění Woodsholeského oceánografického institutu ve státě Massachusetts dr. Robert D. Ballard. Tento vynikající námořní geolog prostudoval všechny dosažitelné historické materiály týkající se slavné lodi, hluboké znalosti podložil vysokou vědeckou odborností a technickým zázemím jednoho z nejvýznamnějších oceánografických pracovišť na světě a krok za krokem svůj záměr uskutečňoval.

V čase zbývajícím do zahájení expedice dr. Ballard a Jean-Louis Michel strávili stovky hodin nad konečným určením oblasti průzkumu. Shromáždili množství údajů o místě dávné katastrofy a vzali v úvahu i všechny pochybnosti o správnosti pozice Titaniku, kterou vypočítal jeho čtvrtý důstojník Boxhall. Nakonec vytyčili jako primární oblast prostor o rozloze jednoho sta čtverečných mil a v případě neúspěchu hodlali prozkoumat prostor dalších sto padesáti čtverečných mil, který se sice zčásti překrýval s původním, ale celkově byl situován víc na východ. První i druhá fáze expedice měly dohromady trvat pět týdnů.

Dvanáct minut před jednou hodinou ranní 1. září 1985 se na monitoru zaznamenávajícím záběry pořizované v hlubině videokamerami Arga objevily podivné stíny. Za okamžik bylo zřejmé, že to nemůže být nic jiného než rozptýlené trosky. Trosky Titaniku! Poprvé po třiasedmdesáti letech lidské oko spatřilo část zařízení slavné lodi.

Následujícího dne byl nalezen trup Titaniku a pod hladinu byla poslána ponorka k pořízení statických fotografií.

Velké překvapení a současně i zklamání přineslo zjištění, že záď Titaniku chybí, obrovitý trup se musel rozlomit na dvě části.

Neskutečné množství předmětů bylo rozptýleno po mořském dně, byly to součásti nástaveb, vybavení kabin, rozsypané uhlí, láhve vína, části přístrojů, kusy zábradlí, prostě všechno možné. Na fotografiích se nakonec objevila i druhá část rozlomeného trupu, záď lodi, nacházející se asi 650 metrů od přední části. Ani záď, ani příď se po dosednutí na dno nepřevrátily, největší parník na světě spočinul ve svém hrobě vzpřímený a tak zůstal po tři čtvrtě století.

O rok později dr. Ballard vystoupil na palubu vraku, kde se naskytl chmurný pohled. Namísto prken ji pokrývala vrstva miliónů drobných vápenatých ulit dřevožravých měkkýšů, kteří až na nepatrné výjimky všechno dřevo zničili. Bylo jasné, že stejně tomu bude i uvnitř lodi, kazetové stropy, nádherné obložení, nábytek, to vše již dávno zmizelo. Odolaly jen některé části vyrobené z velmi houževnatého týkového a dubového dřeva.

Po sedmi desetiletích po nich nezbylo ani stopy, během celého průzkumu nebyl nalezen jediný pozůstatek lidských těl. Zřejmě se o ně v krátké době postaraly hluboko oceánské ryby a korýši a zbytky kostí rozložila slaná voda. O několik roků později zmizely i šaty. Jen v pár případech zůstaly zachovány boty, asi díky konzervačním prostředkům, jimiž byly napuštěny.

Poslední cesta k vraku Titaniku se uskutečnila 24. července. Při té příležitosti dr. Ballard umístil na přídi plaketu, věnovanou newyorským klubem výzkumníků, její nápis vyzýval všechny, kdo vraku dosáhnou v budoucnu, aby mu dopřáli klidu.

Ve věku 97 let zemřela Angličanka Millvina Deanová, poslední z pasažérů Titaniku, která nehodu přežila. Cestovala jako devítitýdenní kojenec a byla tak nemladší osobou, která na lodi cestovala. Deanová zemřela v 97 letech v neděli 31.5.2009 v Hampshire. Na Titaniku tehdy cestovala celá její rodina, zatímco Millvina spolu se sestrou a matkou přežila, její otec stejně jako dalších 1517 lidí zahynul.

Žena měla v poslední době finanční problémy a obávala se, že nebude mít dostatek peněz na nájemné a nutnou péči. Začala proto prodávat některé předměty, které se k osudné plavbě pojily. Jejich dražba jí tehdy vynesla v přepočtu více než milión korun.

Autor: Tomáš Burian

Titanic je světoznámá loď nejen svým tragickým osudem, ale svojí velikostí a krásou. Byla pyšně označována za nepotopitelnou, ale shodou nešťastných náhod se tento technický zázrak během krátké doby stal hrobem pro spoustu lidí.

Zdroje:

Miloš Hubáček – TITANIC

Internet: http://www.titanicworld.cz/


Vložte komentář k článku


Vaše jméno:
Váš komentář:
Napište číslici pět